Tisíce chlapců a děvčat se ročně pohřešuje. Co dělat?
Období dovolených a prázdnin je krásné, plné nových zážitků, poznání nových míst… Ta ale mohou být zvláště pro děti také čímsi jako návštěvou labyrintu. Neznámá města a ulice, krajina, pláže plné lidí. Co ale dělat, jestliže se nám blízká osoba nebo dítě ztratí?
První, co odborníci ÚAMK radí, je prevence. I v cizím prostředí, třeba cestou na pláž pravidelně chlapci či děvčátku opakovat kudy se tam jde, kde jsou orientační body a podobně. Rovněž se domluvit na tom, že jakmile se v cizím prostředí jako je obchodní dům, historické centrum města ztratí, místem setkání je to nebo ono místo, obchod, socha… Pro notorické tuláky není od věci vytvořit jakousi vizitku, kterou bude nosit sebou, včetně telefonního čísla rodičů, kam lze zavolat, poslat zprávu. Ti školou povinní caparti už běžně mají svůj mobilní telefon. Proto vždy zkontrolujeme, že ho má ratolest nabitý, zapnuté hlasité vyzvánění. Proč to?
Policie doporučuje, v okamžiku pohřešování dítěte začít právě tím – telefonováním. Samotnému ztracenému děcku, v domácím prostředí jeho kamarádům, sousedům, příbuzným. Zároveň vyrazit na místa, která jste si s dětmi domluvili jako místa setkání, orientační body. Jste-li doma či na chalupě zamiřte tam, kam rádi chodí, kde mají skrýš a podobně. Je-li vše bezvýsledné, je na místě co nejrychleji informovat policii. Jakoukoliv hlídku, stanici, ať už jsme na území ČR nebo v zahraničí.
Zároveň bychom pokud možno měli mít dostatek věcných informací – věk, výška, pokud možno fotografii, vědět jaké mělo dítě oblečení, co si sebou vzalo, jaké má případné nemoci, používá léky a podobně. Zvláště u drobotiny, která trpí nějakými zdravotními problémy není vůbec na místě tak zvaně stanovovat si dobu, kdy teprve půjdeme na policii – za hodinu, dvě, odpoledne…
Musíme být připraveni na to, že musíme policii podat maximum informací jak o dítěti, jeho zvycích, případných zaslechnutých plánech, rodinné situaci (rozvedení rodiče) a podobně. O co více informací policie má, a o co dříve informaci o zmizení dítěte dostane, o to vyšší šance jsou na rychlé nalezení.
Co když se ztratíme my sami, dospělí a bez mobilního telefonu? Prvotní je hledat pomoci jiných lidí, pokud je to v neznámé krajině, pak je na místě hledat místa, kde by lidé mohli být, a i když žádné nevidíte, je volání o pomoc v pravidelných intervalech zcela na místě.
Třetí situací, kterou bychom neměli přehlédnout, jsou jak děti, tak i starší lidé, kteří evidentně nevědí kde jsou, a vy to vidíte. Pokud jim sami nedokážete pomoci či poradit, volejte na mezinárodní tísňovou linku. A tu znáte? Tak si ji uložte do mobilu – 112. Toto číslo platí pro řešení krizové situace, kdy potřebujete pomoc policie, hasičů či záchranářů, a to v celé EU. Tato tísňová mezinárodní linka už funguje 28 let.
Zdroj: UAMK
Projekt Dopravní jednička je realizován za přispění finančních prostředků z fondu zábrany škod České kanceláře pojistitelů.
