Začněme tím, proč klimatizaci, kromě našeho osobního pocitu pohodlí, v autě potřebujeme. Protože navodí stav, kdy přes situaci vně auta, jsme za volantem dostatečně vnímaví, pozorní. Jakmile se například v interiéru zvýší teplota z 25 stupňů Celsia jen o 10 stupňů, naše reakce zpomalí o pětinu. Při vyšší teplotách je to ještě horší, takže v rozpáleném vozidle se můžeme chovat jako bychom měli v krvi dokonce 1 promile alkoholu. Nejen, že se cítíme unavení, malátní, ale podobně jako podnapilí jednak reagujeme pomaleji, dostatečně rychle neřešíme situaci na silnici, ale z druhé strany reagujeme zbrkle, neuváženě a podrážděně. Horko je zkrátka nepřítel motoristů a klimatizace pomocník.
Našim dobrým partnerem je ale klimatizační jednotka jen za určitých předpokladů. První je, že ji „nezneužíváme“, tedy že volíme správnou teplotu. Ta by se měla pohybovat zhruba okolo 22 stupňů Celsia v interiéru. Rozdíl mezi vnější teplotou a vnitřní by neměl přesahovat 8 až 10 stupňů Celsia. Co v opačném případě? Můžeme my – řidič, stejně jako posádka a především děti, následně trpět rýmou, zánětem očí, bolestmi krční páteře, dokonce můžeme vinou klimatizace místo na pláži skončit v posteli s horečkou. Důvodem nemusí být jen přirozená alergie na klimatizaci, ale prostě fakt, že jsme zvolili příliš nízkou teplotu a navíc namířili proud vzduchu z ventilační soustavy přímo na tváře lidí. Přitom správně bychom měli vzduch namířit na strop a mimo osoby, aby mohl cirkulovat a přímo nechladil lidskou pokožku, nevytvářel situaci, jako bychom celé hodiny seděli v průvanu.
Klimatizace může způsobovat i další problémy – spolu se vzduchem vhánět do interiéru bacily, roztoče, plísně… To vše se totiž téměř ideálně usazuje v klimatizační soustavě. Důvod? Podle průzkumů jen asi 7 % motoristů před létem nechává zkontrolovat a vyčistit klimatizaci.
Zdroj: UAMK
Projekt Dopravní jednička je realizován za přispění finančních prostředků z fondu zábrany škod České kanceláře pojistitelů.
